NATIONAL CANCER CONTROL PROGRAMME
NOP online
ISSN 1802-887X
CANCON
 

Jak přežít rakovinu.

Pacienti, kteří ještě před deseti lety umírali například na leukemii, mají dnes před sebou dlouhé roky života. Přestávají být zhoubné nádory nejobávanější metlou lidského zdraví? Dá se říci, že rakovinu hned několika orgánů už onkologové dokážou zvládnout takřka se stejným přehledem jako chřipku.


Tehdy na jaře opouštěla Božena Vašulková bránu Fakultní nemocnice v Brně-Bohunicích a odnášela si domů tři krabičky léků, které jí měly stačit na dva měsíce. Když sečetla cenovky na baleních, užasla: medikamenty potřebné k přežití nejbližší doby stály čtvrt milionu korun. „Napadlo mě, že by za to bylo nové auto," říká s odstupem sedmi let. Důchodkyně ze Svatobořic-Mistřína na Slovácku sklízela předcházející podzim brambory a řepu na rodinném záhumenku. Tehdy poprvé pocítila velkou, dosud neznámou únavu. V únoru jí v nemocnici v Kyjově sdělili diagnózu: chronická myeloidní leukemie. Jen o tři roky dříve, v roce 1999, na stejnou nemoc zemřel lidovecký předseda Josef Lux. Nezachránila ho ani transplantace kostní dřeně v americkém Seattlu. Rok po jeho smrti se rozběhlo klinické testování biologické léčby: příslušné preparáty na rozdíl od chemoterapie neničí všechny mladé buňky v těle, ale zaměřují se cíleně na nádorové bujení.

Kdy pánbíček zavolá?

Sedmdesátiletá paní Vašulková byla jednou z prvních pacientek v Česku, k níž se novinka - lék s názvem Glivec - dostala. Její dosavadní léčba stála zhruba tři miliony korun, což je pro bývalou krmičku z vepřína nepředstavitelná suma. Dnes stejně jako dříve chodí obdělávat vinohrad a dál vyšívá slovácké kroje; lidí, kteří toto umění ovládají, je jen několik, takže přijímá objednávky z celé Moravy. Vyléčená si však nepřipadá, o záludnosti onkologických onemocnění ví své: na akutní formu leukemie před několika týdny zemřela její švagrová. Tím, jak dlouho ji medikament bude držet při životě, se prý příliš nezabývá: „Až mě pánbíček zavolá, půjdu."

Příběh penzistky z moravského Slovácka ukazuje, jak v poslední době pokročil boj s leukemií. Navíc existuje i mnoho dalších onkologických diagnóz, které už nepředstavují definitivu čili ortel smrti. Znamenají sice velkou komplikaci, ale dá se s nimi slušně přežít. Některé zhoubné nádory onkologové dokážou léčit dokonce se stejnou jistotou jako chřipku - jen náklady jsou nesrovnatelně vyšší. „Pořád bych dostal raději tu chřipku, ale podívejte na statistiky," vybízí David Feltl, přednosta onkologické kliniky FN v Ostravě: „Mezi sedmdesátiletými má chřipka pětiprocentní úmrtnost. Typickou nemocí sedmdesátníků je ovšem karcinom prostaty. A tam máme jen deset až patnáct procent nevyléčených. To už je přece takřka srovnatelné!"

Polovina se uzdraví

Každoročně diagnostikují lékaři v tuzemsku onkologické onemocnění u 67 tisíc lidí. Zemře jich 28 tisíc, odborná péče udržuje při životě 380 tisíc pacientů. Výskyt rakoviny roste, ale současně stoupá i počet vyléčených - ten se dnes pohybuje kolem 47 procent.

Málokdy se hrozba smrti rozplyne díky vynálezu jediného léku jako v případě zmíněné leukemie. Pevné neboli solidní nádory lze nadále udolat pouze kombinací chemoterapie (případně biologické léčby), ozařování a chirurgie. Na pokroku se významně podílí preventivní vyšetřování a pominout nelze ani psychologickou pomoc - „spolupracující" pacient má nesrovnatelně výraznější šanci na vyléčení.

„Chápu, že pokud máte zhoubný nádor právě vy, nějaké statistiky vám mohou být ukradené. Každé tělo se chová jinak. Navíc jsou veškeré nové metody relevantní, jen když rakovinu zjistíme včas," dodává Jiří Vorlíček, předseda České onkologické společnosti a ředitel Masarykova onkologického ústavu v Brně. „Když se podaří odhalit nádor v prvním stadiu, stačí víceméně chirurgická léčba - uzdraví se tak devadesát nebo devadesát pět procent lidí."

Jakmile lékaři objeví rakovinu ve stadiu druhém nebo třetím, bojují o pacientův život. A nasazují nejnovější metody jak chirurgické, tak při ozařování a chemoterapii. Ve čtvrtém stadiu má už člověk rakovinu v celém těle, ovšem i tady lékaři dosáhli pokroku: mohou mu život o něco prodloužit, nemohou jej uzdravit. Třeba nemocnému s pokročilým stadiem rakoviny plic jsou lékaři schopni prodloužit život v průměru o půl roku; dříve nabízeli dva měsíce.

Záleží i na štěstí

Včasné zjištění nádoru není ovšem k ničemu, pokud pacientovi chybí obyčejné štěstí - například na lékaře. Poznala to i dnes sedmatřicetiletá Renata Elhenická, někdejší mluvčí České televize. Preventivní vyšetření na sonografu odhalilo v roce 2003 rakovinu prsu, ale už první zkušenost s lékaři ji měla varovat: „Když mi to sdělili, rozplakala jsem se. Předpokládám, že jde o docela normální reakci. Oni se se mnou vůbec nebavili. Poslali mě za jiným doktorem, který se zeptal, jestli jsem se někdy léčila na psychiatrii, a nabídl mi lexaurin na uklidnění." Nemocnici nechce Elhenická jmenovat, aby její výpověď nevyzněla jako msta.

Nádor jí vyřízli, poskytli čtyři zajišťovací chemoterapie a pokládali ji za vyléčenou. Pacientka se však rozhodla pro vyšetření na soukromé klinice a tam lékaři pomocí tomografie zjistili, že nádor mezitím metastazoval do jater. Následovalo dalších šestadvacet cyklů chemoterapie. „Stejně důležité bylo, že se ke mně začali chovat jako k partnerovi," zdůrazňuje Elhenická. Léčbu úkončila v roce 2006, metastázy zmizely. Vyšetření před třemi týdny ukázalo, že rakovina je zažehnána. Sami lékaři ji povzbuzovali k alternativním metodám; někdejší manažerka public relations během léčby vystudovala kurs tradiční čínské medicíny a dnes provozuje vlastní praxi.

Neodvratná smrt? Minulost.

Když přednosta onkologie FN v Ostravě David Feltl popisuje pokrok v tažení proti rakovině, dělí onkologická onemocnění do tří kategorií. „První skupina byla a zůstane průšvih," říká a jmenuje zhoubný nádor plic, slinivky, jater. „To je katastrofa. Ať děláme, co chceme, pohybuje se střední doba přežití kolem roku až dvou." Nemocným nepomůže technika ani léky, neboť nádory se nedaří zachytit v počátku. Hromadné testování neboli screening je obtížně proveditelné. Například kvůli podezření na rakovinu plic by se všichni obyvatelé po překročení určitého věku museli podrobit vyšetření v tunelu výpočetního tomografu. Tak drahou proceduru napříč populací si nemůže dovolit žádný stát na světě, navíc účinnost screeningu u nádorů plic není prokázána.

Do druhé kategorie řádí nemoci, jež dříve patřily mezi stoprocentní zabijáky, ale teď už neznamenají tak silnou hrozbu. Jde hlavně o dětské nádory, při nichž se dnes daří díky moderním lékům a přesnému ozařování vyléčit přes tři čtvrtiny malých pacientů. Obě metody pomáhají i proti lymfomům čili zhoubným nádorům mízních uzlin. Zde se navíc začíná uplatňovat imunoterapie, při níž medikamenty povzbuzují k boji proti rakovině i vlastní imunitní systém pacienta. Také lymfomy dříve znamenaly jistou smrt, dnes lékaři zachraňují osmdesát procent nemocných. A nádory varlat patří nyní díky chemoterapii k nejlépe léčitelným nemocem vůbec; podobně je na tom díky radioterapii a lepším operačním technikám i karcinom prostaty.

Do poslední, třetí skupiny počítá Feltl nádory, kde pokrok stále postupuje pomalu. Jde o karcinom prsu, tlustého střeva nebo gynekologické nádory - a právě tyto nemoci jsou přitom v onkologii nejčastější. Naštěstí ani zmíněné diagnózy dnes už automaticky neznamenají neodvratný konec. Za vysokým procentem vyléčených stojí zejména prevence a již zmíněný screening, který rakovinu dokáže odhalit v raných stadiích. Například u zhoubného nálezu v prsu se za časná stadia považuje období, kdy nádor měří kolem dvou centimetrů a bujení ještě nezasáhlo uzliny.

Kolonoskopie je žinantní

Tři dobré zprávy:

  1. Od roku 2002 se mohou ženy nad pětačtyřicet let zapojit zdarma do screeningu rakoviny prsu a absolvovat v akreditovaných centrech vyšetření na mamografu.
  2. Preventivní vyšetření rakoviny děložního čípku dokáže provést každý gynekolog.
  3. Letos v březnu se k těmto metodám připojil screening tlustého střeva a konečníku; preventivní vyšetření pro ženy a muže nad 55 let provádí zdarma pětatřicet pracovišť po celé zemi.

Právě ve výskytu rakoviny tlustého střeva a konečníku patří Čechům smutné první místo na světě. Každý rok se objeví sedm a půl tisíce nových případů, z toho 1700 odhalí lékaři v již pokročilém stadiu. „Muži nechtějí chodit na kolonoskopii, protože je to nepříjemné a je jim to žinantní. Stydí se, že až budou mít v zadku šlauch, budou je sestřičky pozorovat," odpovídá profesor Vorlíček na otázku, co brání masovějšímu provádění vyšetření, jemuž předchází den hladovění a užívání silných projímadel; střeva musejí být dokonale prázdná, a tak na toaletě cloumají křeče celým tělem.

Při kolonoskopii se do konečníku zavádí optika, jejíž snímky mohou na 99 procent podezření na rakovinu vyvrátit. Pokud vyšetření neodhalí ani polyp (výrůstek, z něhož se rakovina může vyvinout), má pacient jistotu, že ho dalších deset let rakovina tlustého střeva nepotká. „Nedávno jsem si to nechal udělat. Nezařadím to ke svým oblíbeným zážitkům, ale zase tak hrozné to nebylo. Hned potom jsem šel na vizitu," vypráví Vorlíček. Ačkoli by kolonoskopie mohla omezit řádění jednoho z největších českých zabijáků, lékaři neočekávají, že se na delikátní zákrok zájemci pohrnou.

Ozařování, operace - a taxík

Šedesátiletému Jaroslavu Dzikovi nepomohla k poměrně včasnému odhalení nádoru konečníku kolonoskopie, ale cyklistika. S kamarádem v létě 2006 dobýval na kole vrcholy Beskyd a po každé větší námaze zaznamenal na toaletě krvácení - bez sportování by se zřejmě objevilo poněkud později. Pro výsledky si přijel do nemocnice v Bohumíně. „Byl to šok, ale už druhý den jsem si řekl, že se dám dohromady," vzpomíná bývalý horník Dzik. Další otřes ovšem prožil, když se dozvěděl, že ho podle statistik čeká pět let života.

Pečoval o něho tým ostravského přednosty Feltla. Nejdříve nasadili sérii pětadvaceti ozařování, kombinovanou s mírnější chemoterapií v tabletách; pacientovi ani nevypadaly vlasy. „Měl mít rakovinu, měl mít vývod. Nemá ani jedno. Naopak je natolik při síle, že těch dvě stě tisíc korun za léčbu ještě nejspíš vrátí na daních," říká Feltl.

Pan Dzik z Orlové, věkem už důchodce, po skončení léčby složil příslušné zkoušky a nyní řídí taxík - štafl má uprostřed paneláků před nákupním centrem Orel. Za příznivý vývoj nemoci vděčí jemné práci chirurga (díky němu se v postižené oblasti neřezalo více, než bylo nezbytně nutné) a pomohla tomu i přesná práce nejmodernější techniky. „Předchozí ozařování bylo v tomto případě tak účinné, že na chirurga vlastně mnoho práce nezbylo," podotýká Feltl.

Tak jsem se s tím popral

Pokročilá technologie pomohla přežít i jedenasedmdesátiletému Václavu Hušnerovi. V roce 2005 začal pociťovat velkou únavu - posedával, polehával. Pak se přidaly nesnesitelné bolesti hlavy. Lékaři dlouho nemohli odhalit příčinu. Až operace, při níž pronikli za nosohltan, odhalila nádor na mozku velký jako švestka. „Pokud s tím nic neuděláme, do šesti týdnů je s vámi konec," uslyšel. Z Fakultní nemocnice v Praze-Motole zamířil do kostela svatého Jakuba na Starém Městě, kam chodí pravidelně. Páterovi se svěřil, jaký má strach a že se vlastně přišel rozloučit. Kněz ho málem vyhnal, takové fňukání nechtěl poslouchat: „Máš úkol, tak se s ním poper." Pan Hušner ovšem netušil, jak se něco takového v případě rakoviny dělá. Má se modlit za přežití nebo si dokola sugerovat, že rakovinu zvládne?

Než ho rádio terapeuti poprvé usadili pod urychlovač - přístroj s chráněným paprskem, který minimalizuje vedlejší účinky - vyrobili mu přilbu, s jejíž pomocí záření pronikalo pod lebku jen ve třech bodech. „Stačilo pár milimetrů vedle a přišel bych o zrak nebo sluch." Paprsku stály v cestě slinné žlázy a záření je spálilo, takže pan Hušner teď všude s sebou nosí láhev s vodou, aby si mohl zvlhčovat ústa. Na začátku léčby od lékařů slyšel, že mu dokážou pomoci jen z pětatřiceti procent a že zbytek má ve své režii on. „Až během léčby jsem si uvědomil, jak je psychika spojena s tělem. Věda je na úžasné úrovni, ale lékaři potřebují pacientovu vůli po životě, jinak nezmůžou nic." Po léčbě se pan Hušner cítil v tak skvělé kondici, že se vrátil ke geologickému poradenství a začal se učit anglicky. Nyní bere jen vitaminy a běžné léky. „Mozek jede naplno," hlásí spokojeně.

Při vyprávění lékařů a pacientů vítězících nad zhoubnými nádory se zdá, jako by současná úroveň onkologické péče byla samozřejmostí. O opaku přesvědčí pohled do nedávné minulosti. „Když jsem se ještě na škole rozhodla pro onkologii, lidi kolem mě si ťukali na hlavu. Tehdy to vůbec nebyl perspektivní obor, protože většina lidí záhy umřela. S nádorem nepřišli včas a už se nedalo nic dělat," vzpomíná Jitka Abrahámova, přednostka onkologického oddělení Fakultní Thomayerovy nemocnice s poliklinikou v Praze. Oboru se věnuje pětačtyřicet let a dnes je špičkovou odbornicí na rakovinu prsu.

Bude to asi zánět...

Když v šedesátých letech začínala v trutnovské nemocnici, neexistovaly v zemi sonografy ani mamografy - dnes to jsou základní diagnostické přístroje. Lékaři byli tudíž odkázáni jen na to, co se dá nahmatat. Taková zjištění ovšem většinou přicházela pozdě. První sonograf, s nímž profesorka Abrahámova pracovala, dokonce ani nebyl určen pro prsy: hledaly se s ním žlučníkové kameny. „Ale když se podívám do starých chorobopisů, nezdá se mi, že bychom to dělali vyloženě špatně - vzhledem k tomu, jaké jsme měli přístroje a znalosti. Ostatně ty metody tehdy neexistovaly nikde." Od západní medicíny se tenkrát tuzemská realita lišila hlavně přístupem k pacientům: neříkala se jim pravda do očí.

V lepším případě se diagnózu dověděli příbuzní, ale i tak byl pacient v roli nesvéprávné osoby. Nad rakovinou se vznášelo tabu, po otevřených informacích ani nebyla poptávka. „Přestože byl na oddělení nápis ,onkologie', diagnóza se nikomu neříkala. Kdybych pacientovi tehdy oznámila, že má rakovinu, mohl mě žalovat za psychickou újmu. Pamatuju, že když byl pacientem lékař, který v záznamech uměl číst, vedly se dva chorobopisy - jeden skutečný a jeden upravený, do něhož mohl nahlédnout," vzpomíná Abrahámova. Zlom přišel až těsně před koncem minulého režimu: nádorů se začalo vyskytovat tolik, že o rakovině už nešlo nemluvit.

Geny nebo protony?

Onkologové dnes sní o účinnějších protonových zářičích. Jejich paprsky mají zcela jinou kvalitu; zhruba desítka jich už funguje v USA a tři v západní Evropě. Běžně na nich provádějí výzkumy fyzikální pracoviště, na léčbě onkologických pacientů pracuje přístroj průměrně pět procent času.

V londýnské University College Hospital se loni v prosinci narodilo dítě bez genu vyvolávajícího rakovinu prsu. Nešlo přitom o výsledek genové manipulace: lékaři z osmi embryí vybrali dvě, která gen neobsahovala. Ženská část příbuzenstva z otcovy strany s touto chorobou zápasila po mnoho generací. Ve vzdálené budoucnosti budou lékaři míchat léky přímo pro potřeby konkrétního pacienta, blízkou realitou se stávají zmíněné genetické zásahy. Spíše než revoluci ovšem lékaři očekávají postupné zlepšování.

„Třeba biologická léčba znamená pokrok, ale kdyby lidé omezili kouření, je to pokrok dramaticky větší," říká Vorlíček. Kouření zvyšuje pravděpodobnost výskytu rakoviny plic třicetkrát, tedy až o tři tisíce procent. Podobně by mělo stačit méně jíst, nebýt tlustý a alespoň hodinu denně se hýbat: ať už v práci nebo při sportu.

6. 4. 2009 Týden


Zpět